Reakce na střelbu

Účel cviku: Pes by neměl reagovat na hluk a to jak agresivitou, tak bojácností.

 Už v úplném začátku, kdy štěňata vyrůstají u chovatele, musejí se seznamovat s okolním prostředím, kde samozřejmě dochází i k nárazovým hlukům. Tu upadne plechová miska, tu lopata.
Dobrý chovatel sám modeluje situace, které učí mladé psíky brát hluk jako naprostou samozřejmost. Plechovka naplněná kamínky a pohozená do blízkosti klubka štěňat musí vyvolat opodstatněný zájem, a nikoli být strašákem. Nic se nesmí přehánět. Předvádět odolnost šestitýdenních štěňat proti výstřelu z devítky je holý nesmysl, vzhledem k citlivosti sluchového orgánu psů.

 Převezme-li si však nový majitel štěně od chovatele, který takové předvýchově věnuje péči, má napůl vyhráno. Pomalým přechodem do stále hlučnější frekvence při procházkách s mladým psíkem posilujeme jeho nervovou soustavu, a tak kladně ovlivňujeme jeho povahu. U psů, kteří jsou takto připravováni, skoro nikdy nemusíme takzvaně nacvičovat střelbu. 
Nna nácvik střelby půjdeme velmi opatrně. Reakce na střelbu může mít několik podob. Pes na střelbu nereaguje, maximálně se otočí po zdroji hluku. To se samozřejmě jako reakce na střelbu nesmí posuzovat negativně, protože jen naprostý flegmatik se neotočí, když za ním na ulici padne výstřel, to platí i o lidech. Jen člověk, který je hluchý, má na takové chování právo. Nebo pes reaguje na střelbu bázlivě, a i toto chování má několik podob. Pes se po výstřelu lekne, ale je schopen pokračovat dál ve výcviku, pes se lekne a dá se na útěk, anebo se pes lekne a běží okamžitě k psovodovi, kde hledá oporu. Alternativně psa výstřel natolik zneklidní, že není schopen dále pokračovat ve výcviku, což je nejhorší možná reakce, a poslední chování je útočné. Pes po výstřelu vyhledává zdroj hluku a snaží se střelce napadnout. Toto chování je vždy známkou špatného nácviku anebo cíleně nacvičené.

Z praxe víme dobře, že i pes, který se dlouhou dobu střelby naprosto nevšímal, najednou začne mít na střelbu pasivní reakci. Zde je zcela evidentní nějaká nepříjemná zkušenost. Silvestrovské oslavy a petardy, práskací kuličky, rakety dopadnuvší vedle psa, nebo dokonce do kotce, mohou nadělat mnoho škody i u starších psů. Při těchto davových šílenostech doporučuji mít psa vždy u sebe, aby měl pocit klidu a opory.

Pokud se pes nárazového hluku bojí vlivem oslabené nervové soustavy, a takové chování je zcela evidentní i bez střelby, mnoho s tím nenaděláme. Melancholický typ se prostě k výcviku nehodí a je to naprostá ztráta času i vynaložené práce. Projevuje-li pes po výstřelu neklid, vezmeme jej na vodítko a snažíme se mluvením, pochvalou a pamlskem odvést jeho pozornost. Pomocník střílí ze vzdálenosti více jak padesát metrů, a to v takových situacích, kdy je náš pes zabaven jinou činností, která je pro něj silnějším podnětem. Může to být kruhová obrana, hra s oblíbeným aportem, krmení a podobné aktivity. Ve všech případech chodíme velmi často se psem do městské frekvence, kde jezdí auta, kde je mnoho lidí, zajdeme na vlakové nádraží, apod. Vyhledáváme takové prostředí, kde hluk je naprosto běžným průvodním jevem a trvá delší dobu.

 Mnohdy může být spojitost mezi trestem a výstřelem. Nacvičujeme např. odložení za pochodu, pomocník vystřelí a pes změní polohu anebo opustí místo a psovod jej za takovéto počínání potrestá. Pes si trest spojí s výstřelem a je hotovo. Stejná situace může být i při nácviku aportu se střelbou. Dnešní nácviky obran za pomocí biče  mohou být též příčinou pasivní reakce. Prásknutí biče není svým zvukem daleko od poplašné pistole a švihnutí přes packu je nepříjemný podnět, který některého psa zvedne, ale jiného může utlumit.


NEPODMÍNĚNÝ PODNĚT: přidržení vodítkem, pohlazení, pamlsek
 

!!! CHYBY !!!
- psovod je málo důsledný a náročný na výkon psa
-psovod při počátečním nácviku je málo aktivní
- trhnutí vodítkem není přizpůsobeno povaze psa
- psovod brzy přestane používat vodítka, cvik není nacvičován cílevědomě a systematicky